Sir Nicholas Winton

(*1909)

                     Ze svých tří dětí měla Barbara nejraději právě Nicholase. Začal navštěvovat školu ve Hampsteadu. V té době ho dali rodiče pokřtít a tím se jakoby zřekli židovské víry. Rodiče doma mluvili německy a anglicky, a to vyžadovali i po svých dětech. Nechali si změnit jméno z Wertheimerovi na Wintonovi a tím definitivně opustili judaismus. Bydleli i nadále v Hampsteadu, kde sídlila židovská komuna, čímž dali najevo, že svůj původ nezavrhují. Nicholas a jeho bratr Robert byli posláni na vyšší střední školu, předstupeň univerzitního studia. Později Nicholas přemluvil rodiče, aby mohl roku 1923 odjet do internátní školy ve Stowe. Ve škole na něj měl velký vliv profesor matematiky, který mu tento předmět zpřístupnil a ovlivnil ho při výběru budoucího povolání. Když Winton opustil Stowe, neměl ještě složenou maturitu a tak navštěvoval večerní školu a současně se zaučoval ve Vojenské bance.

                    O něco později se Winton se chystá jet na návštěvu do Německa za příbuznými. Zůstává tam nějaký čas, zařídí si praxi v bance Behrens. Bydlí v podnájmu u rodiny Valkových, kde si zdokonaluje němčinu a seznamuje se řadou mladých lidí, s nimiž navštěvuje divadlo a plesy. Záhy se přihlásí do univerzitního kurzu „teorie sociální ekonomiky“. Po nějaké době opouští Hamburk a stěhuje se do Berlína, kde pracuje v bance Wassermann a užívá si přepychu. Vůbec si neuvědomuje ošklivé události, které pomalu propukají. O Hitlerovi se mluví už pár let, po roce 1933 začne otevřené pronásledování Židů. Když Winton odešel z Berlína do Francie a začal pracovat v Národní bance v Paříži není jasné, ale zůstal tam pracovat do roku 1931. Tam skončila jeho učňovská léta a Winton získal kvalifikaci v oboru bankovnictví. Plánoval si, jak stráví rok v New Yorku, ale Amerika se stále vzpamatovávala ze zhroucení Wall Streetu. Proto otec povolal Wintona zpátky do Londýna. Jeho prvním zaměstnavatelem se stala Anglo–česká banka. Brzy byl ale propuštěn. Uvědomil si, že je nejvyšší čas opustit domov a odstěhovat se.

                  Winton si vždy přál létat. Začal tedy navštěvovat hodiny v severním Londýně a v roce 1933 získal kvalifikaci pilota. Seznámil se také s Amy a Jimem Mollisonovými, kteří toho roku jako první přeletěli Atlantský oceán. Když později v roce 1942 vstoupil do RAF – anglického královského letectva -, byl jeho zrak na pilota už moc slabý. Jeho dalším koníčkem byl šerm a v roce 1938 patřil mezi ty, kteří měli vybírat britský šermířský tým pro olympijské hry, ale vše překazila válka. Mezitím pracoval u firmy Ullman a spol. Byl vysílán na zahraniční cesty, aby otevíral společnosti společné účty. Navštívil Řecko a Egypt. Stále intenzivněji si uvědomoval to zvláštní napětí, které vládlo v jeho rodině. Od poloviny třicátých let dvacátého století k nim do Hampsteadu začali chodit příbuzní a přátelé, kteří utíkali z Německa před epidemií zvanou nacismus. Winton si začal uvědomovat skutečnou situaci a nebezpečí, které hrozí Židům.

                  V roce 1938 podnikl Neville Chamberlain svou historickou pouť do Mnichova a při návratu mával kusem papíru a klamně provolával: „Mír pro naši dobu!“ Křišťálová noc následovala jen pět týdnů poté. V naprosto jiné souvislosti ho s tragickými událostmi v Německu seznámil Martin Blake, jeho levicově smýšlející učitel, který se účastnil různých mírových akcí.

                  Když si tehdy devětadvacetiletý muž krátce před Vánocemi roku 1938 balil zavazadla na lyžařskou dovolenou ve Švýcarsku, nevěděl, že místo toho odjede do Prahy, kde se ujme záchranné mise a vezme na sebe obrovský úkol zorganizovat evakuaci ohrožených dětí z Československa. Stane se z něj britský „Oskar Schindler“.

               Winton na to vzpomínal následovně: „Všechno se to stalo během jednoho telefonického rozhovoru v prosinci 1938. Chystal jsem se odjet příští pondělí lyžovat se svým přítelem Martinem Blakem. Zavolal mi a řekl prostě: ,Zrušil jsem dovolenou a doufám, že uděláš totéž. Odjíždím do Prahy. Dostal jsem velice zajímavý úkol a potřebuji tvou pomoc. Mám hrozně naspěch a nemám čas na podrobnosti, ale moje adresa je hotel Šroubek Praha. Přijeď, jak nejdřív můžeš.´ “ Bez meškání zrušil dovolenou a zamluvil si letenku do Prahy. Když dorazil do hotelu Šroubek, Blake mu začal vyprávět o uprchlících, kteří utíkají ze Sudet do Československa před příchodem Hitlerovy armády. Martin byl vyslán britským výborem pro uprchlíky z Československa (BRCR) a snažil se ze země dostat dospělé (především politiky, intelektuály a umělce). Nevyřešenou otázkou zůstávaly ŽIDOVSKÉ DĚTI.

                 Výbor BRCR měl od mnichovské krize v Praze kancelář, kterou vedla Doreen Warrinerová. Její členové pomáhali dostávat do bezpečí ty dospělé, kteří byli nejvíce ohroženi. Neexistoval nikdo, kdo by zorganizoval hromadný odjezd ohrožených dětí, dokud se na scéně neobjevil Nicholas Winton. Vyřešit tento problém bylo nesmírně těžké. Pomoc potřebovaly tisíce dětí. Rodiče dětí stáli před kanceláří a byli ochotní zůstat v ČSR, najde-li se způsob, jak děti dostat do bezpečí. Někteří byli bohatí, jiní neměli ani na oběd. Nejhorší byl fakt, že nikdo nemohl rodičům zaručit, jestli se se svými dětmi po válce v Anglii setkají. Winton si uvědomoval, že musí sepsat seznam nejnaléhavějších případů. V Praze existovalo pět výborů, které se zabývaly jednotlivými skupinami uprchlíků: židovskou, komunistickou, rakousko-německou a politicky exponovanými spisovateli. Winton se snažil s těmito výbory jednat, ale všichni jejich členové byli tak zaneprázdnění, že odmítali s Wintonem jednat.

                Nicholas se tedy chopil iniciativy sám, obtelefonoval všech pět výborů a řekl jim, že mu byl předložen pouze jeden seznam; pokud nedostane do čtyřiadvaceti hodin ty ostatní, použije jen jeden. Zvolená strategie měla úspěch. S pomocí všech pěti výborů byl sestaven seznam, z něhož byly vybrány děti nejvíce ohrožené. (Při této příležitosti se Wintonovi dostala do rukou mapa s daty, kdy má Hitler v úmyslu obsadit různé evropské země. Nikdo jí ale nevěřil...). Už za týden přinesla akce ovoce a transport asi 20 dětí odlétal do Švédska. Jako neoficiální osoba mohl Winton jednat tam, kde zaměstnanci různých výborů byli sledováni nacisty. Navštěvoval tábory, angažoval se u Červeného kříže a neuvědomoval si, že je v Praze jen na dovolené se souhlasem zaměstnavatele. Winton proto požádal svého šéfa, aby mu dovolenou prodloužil aspoň o týden. Zůstal v Praze ještě deset dní a vrátil se do Londýna vybaven stovkami snímků a podrobnostmi o dětech, které byly napsány na seznamu. Obracel se na různé organizace, ale bez úspěchu. Buďjim chyběly finance, nebo měly plný stav. Věděl, že se bez oficiálního pověření daleko nedostane a když výbor BCRC otálel s vydáním takového pověření, vzal celou věc do vlastních rukou. Pro začátek dal vytisknout na dopisní papír záhlaví „Britský výbor pro uprchlíky z Československa (BCRC)“. Pod tím stálo výraznými písmeny Dětská sekce a ještě níž Wintonova soukromá adresa.

              Než začala opravdová záchranná akce, bylo se třeba obrátit na britské ministerstvo vnitra. Jeho úředníci se ptali: „Nač ten spěch?“ Nikdo ještě nebral Hitlera jako hrozbu vážně. Protože Wintona nikdo nesponzoroval a vše dělal na vlastní pěst, bylo všechno ještě složitější a zdlouhavější. Než dostal víza, musel předložit žádost pro každé dítě zvlášť, dále lékařské vysvědčení a důkaz, že je pro dítě připravený domov a má ručitele nebo pěstouna, který je ochoten ho živit a posílat do škol až do sedmnácti let jeho věku. Dále musel složit záruku padesát liber na možné vrácení dítěte zpět do země. Aby obdržel co nejlepší výsledky, dal Winton vytisknout karty s fotografiemi, jejich jmény a věkem, aby si budoucí ručitelé mohli vybrat. Kvůli liknavosti z nepochopení situace a pro nedostatek lidí vydávalo cizinecké oddělení ministerstva víza tak pomalu, že lidé, kteří řídili exodus dětí v Praze, museli dokumenty falšovat. Každé dítě muselo mít své britské i tranzitní vízum, bylo třeba zamluvit vagóny a později celé vlaky na transport.

              První seznam dvaceti dětí, pro něž byly nalezeny domovy a sponzoři, předložil Winton 14. března 1939 – den před německou invazí a okupací toho, co ještě z Československa zbylo. Situace byla den ode dne horší, Winton nelenil a získával styky v rozhlase, v novinách, ve školách. Nabídky se jen hrnuly: od Židů a židovských organizací, křesťanských rodin a institucí, od duchovenstva, učitelů, lékařů. Wintonovou hlavní starostí bylo děti umístit, ale našli se i takoví, kteří jeho práci kritizovali. Vadilo jim rozdělení sourozenců. Winton na to odpovídal takto: „Uvědomte si, že v Británii byla hospodářská krize a lidé měli málo peněz. Nový domov nabízely dětem většinou nižší střední vrstvy. Přijmout jedno dítě byl obrovský čin. Kdybych byl čekal na rodiny ochotné přijmout dva sourozence, většina dětí by se byla nedostala pryč.“

             Když se londýnská kancelář Výboru BCRC měla zavřít, shromáždil jeho kolega Lewinsohn všechny důležité dopisy, články a zprávy, a místo toho, aby je zlikvidoval, věnoval je Wintonovi jako upomínku. Na závěr akce vzpomíná Winton následovně: „České železnice někdy vyhrožovaly, že nedovolí vlakům odjet, pokud nebude zaplacena vysoká částka, a já jsem dostal z Prahy naléhavou žádost o další finance. Ačkoli jsme měli velice málo peněz, vždycky se nám podařilo zaplatit včas. Některé požadavky německých úřadů byly směšné. ,Máte zaplacený poplatek za psa?´ ptali se občas. Když někdo odpověděl, že psa nemá, nařídili mu, aby přišel nazítří s potvrzením, že nemá psa.“

              Poslední transport – ten největší – měl odjet z Prahy 1. září 1939. Toho dne vtrhl Hitler do Polska a hranice byly proto uzavřeny. Na nádraží se už shromáždilo dvě stě padesát dětí, ale vlak nesměl odjet. Zoufalství rodičů, když se o osudném rozhodnutí dověděli, bylo nepředstavitelné. Všechny tyto děti odvezli později nacisté do koncentračních táborů. Vyhlášení války znamenalo konec dětských transportů. Hranice byly neprůjezdné.

Transporty z Prahy:

              Winton se po válce tiše vrátil ke své úřednické práci. Na jeho činy by se asi zapomnělo, kdyby jeho žena Grete v roce 1988 neobjevila dokumenty se seznamy dětí a dopisy rodičů, které chtěl Winton vyhodit. Na dotaz, proč o záchranné misi neřekl ani své ženě, odpověděl: „Přeci každý muž má před svou ženou nějaké to tajemství“. Jeho chráněnci Wintona objevili až padesát let po tom, co jim zachránil život, a za velkého zájmu veřejnosti mu v Londýně v roce 1988 před televizními kamerami BBC poděkovali. BBC pozvala Wintona a jeho „děti“ do jednoho pořadu jménem „That's Your Life“. Tam se ocitl poté, co jeho žena předala dokumenty historičce Elizabeth Maxwelové. Setkání bylo překvapením pro obě strany. Winton nevěděl, že osoby sedící v publiku jsou zachráněné děti, a ony, že jemu vděčí za život. Šok, slzy a dojetí byly nefalšované.

             I přes náhodné odhalení Wintonova příběhu trvalo dalších deset let, než se slovenský režisér Matej Mináč ke svému úžasu dozvěděl, že mýtický zachránce žije. Stalo se to, když sbíral podklady k filmu „Všichni moji blízcí“, jenž zachycoval osudy zachráněných dětí. Mináč se proto rozhodl zpracovat i dokumentární rekonstrukci Wintonova příběhu se slovy: „Co by dnes filmaři dali za to, kdyby mohli natočit dokument osobně s Oskarem Schindlerem nebo s Raoulem Wallenbergem. Pan Winton je dnes poslední žijící zachránce tak velkého počtu lidí. A pro nás filmaře to byl závazek zachytit jeho jedinečný příběh, viděný jeho očima.“ Ke konci života se Winton věnuje nejraději zahrádkaření a po smrti své manželky se ještě více zabývá charitativní činností.

1) 28. října 1998 přijal Nicholase Wintona k soukromé návštěvě prezident Václav Havel ve své kanceláři na Hradčanech. Toto jsou jeho slova: „Je to překrásný příběh - vyzařuje z něj duševní síla a je důkazem toho, že na této zemi se pořád ještě dá konat dobro. Domnívám se, že v normálním obchodníkovi se jen výjimečně projeví náhle tak humánní city a zároveň i veliká moudrost a předvídavost, že impulzivně podnikne a dokáže provést takový čin, jaký jste udělal vy, pane Wintone, když jste si uvědomil, jaké nebezpečí hrozí těm dětem. Většina z nich by holocaust nepřežila. Vy jste zorganizoval a pak i uskutečnil jejich transport na Západ. A je obdivuhodné jak jste tehdy pochopil, co je zapotřebí udělat.“

zpět...

zdroj: Tereza Černá

webmaster@ksbnl.cz